pokusy
omyly
. . . home
. . . contact
. . . cv
. . . art
. . . Matěj žurnál

vynalezy

Nedávno* jsem byla přizvaná k účasti na dvou kolektivních výstavách. První, s tématem "Instituce", se uskuteční v zahradě psychiatrické léčebny v Bohnicích, druhá „Selži ještě jednou a lépe“ ve Futuře.  Na první jsem byla pozvána proto, že jsem na své přednášce zdůraznila, že se již nechci účastnit žádných skupinových výstav, na druhou možná proto, že co se selhávání na poli uměleckých realizací týče, bylo by asi těžké v naší umělecké obci najít vhodnějšího maskota.  Obou výstav se zúčastňuji tímto textem, který nemá jinou ambici, než vysvětlit důvody, proč se na skupinových výstavách podílet nechci.
Daly by se rozdělit do tří kategorií:

osoby - místo – čas

Osoby:
K tomu, aby byl umělec použitelný při sestavování skupinové výstavy je potřeba, aby měl s dalšími vystavujícími něco společného. Já jsem multimediální umělec. Je to totéž, jako mít krevní skupinu nula. Je možné mne použít prakticky kdekoli.
S ohledem na frekventovaná vymezení témat, je ale dobré dále specifikovat: 
Jsem heterosexuální Češka, vdaná, s jedním dítětem a pevnou vazbou na rodinu. Chodím pravidelně do práce a ve svém volném čase provozuji mnoho aktivit, z nichž jedna část by se dala definovat termínem umění. 
Tento přesnější popis vykazuje další společné znaky, které by mě mohly předurčovat k účasti na mnoha skupinových výstavách.
Multimediální umělkyně, matka, dcera, manželka, snacha i učitelka, vlažně věřící, občas volící je materiál vhodný k mnoha skupinovým výstavám zaměřeným na ženské umění, politické umění, sociálně angažované umění, umění o banalitě i fádnosti stejně jako o insiderech, kteří jsou out. Každý umělec se dá nasekat na kousíčky a potom sestavovat v nekonečných permutacích s kousky jiných umělců.
Jinak bych mluvila, pokud by šlo o výstavu ne skupinovou, ale o výstavu skupiny.
Já ale nejsem součástí žádné užší tvůrčí komunity, ani jiné skupiny, k níž bych měla tak blízko, aby bylo vhodné prezentovat moji práci v kontextu práce jejich členů.
Jen hypoteticky jsem součástí velmi rozvolněné skupiny českých umělců, ale i s těmi, s nimiž mám vztahy nejbližší, se vídám zřídka (vyjma mého manžela) a prakticky je neznám ani z poloviny tak dobře, jako svoje kolegy v zaměstnání .
Protože většina skupinových výstav v Čechách jsou umělé skupiny autorů, které se nezformovaly jejich vlastní iniciativou, ale z popudu kurátora, měl by být kurátor tím, kdo ví, proč tyto autory spojil v jedno. Jak výstava ale vyzní, o čem skutečně bude, se s určitostí já i kurátor dozvíme vždy až po jejím zahájení, protože to, co budou vystavující nakonec vystavovat, není možné zjistit na žádné pracovní schůzce, kde vyslechneme jen autorské interpretace realizovaných prací nebo zamýšlených projektů.
A čím je kolektivní  výstava obsáhlejší  co do počtu autorů, nejrůznějších asistentů kurátora, produkčních, tím víc je kanálů, v nichž informace může ztratit na své původní podobě.
Vzhledem k množství proměnných určujících konečnou podobu výstav, je možné rezignovat, a „jet si po své ose“; nebýt použit, ale používat. Tuto strategii bych využila, pokud by tu nebyly další dvě překážky:

Místo a čas:
Velká část mé práce vždy vznikala během delšího časového období, některé z mých prací jsem byla schopná dokončit až po několika letech. K něčemu se po letech vracím i tehdy, když už jsem práci považovala za dokončenou. Nedílnou součástí mého pracovního procesu jsou také pauzy, během nichž pracuji zase na jiných projektech a o původní práci jen přemýšlím nebo ji nechávám ležet ladem. Vystavit v galerii svou práci ve stádiu vývoje by znamenalo, (nehledě na erudici diváků) že bude v okamžiku předvedení definitivním stavem. Nehledě na to, že prostor galerie a vědomí toho, že jde o galerii, sám o sobě iniciuje vznik některých děl a dále formuje ta díla, o kterých už umělec uvažuje. A já se vůči tomuto tlaku necítím imunní.
Vystavit je vid dokonavý, vystavovat nedokonavý, tvorba by musela být nekonečným sledem výstav, aby se procesu přirozeně přiblížila. Výstava je mrtvý bod. Čas na výstavě nepokračuje, návštěvníci nevnímají výstavu jako časovou výseč, jako třeba okénko, které si slabikující děti posouvají spolu se čteným textem. To, že diváci nevnímají  výstavu jako průhled do pracovny, v nímž plyne čas stejně jako všude kolem nás, ale není otázka koncepce, nebo dokonce produkce výstavy, ale toho, jak se k vystavování a přijímání vystavovaného přistupovalo celou dosavadní historii vystavování. Přitom už ne tolik obvyklá praxe navštěvování umělce v jeho ateliéru (dílně, laboratoři, studiu), kde je zřejmé, že práce zde ještě může být změněna, poskytuje o jeho tvorbě mnohem méně deformovanou představu. Protože moje práce není z valné části fyzického charakteru, není co si osahat a vidět v reálném měřítku, považuji přenos na internetu, synonymu stálé aktualizace, za vhodnější místo prezentace, než jakým je prostor galerie.
Způsob časového vymezení, ukončenost, je pro funkčnost kulturních institucí nezbytná. Fungují  - vykazují činnost - skrze distribuci konkrétních produktů divákovi, a s ohledem na potřebu této distribuce je nutné přesně definované zboží. Umění je komodita i díky tomuto zpřesnění, já ale stále víc věřím, že může být i něčím jiným.
Pokud Vás moje práce zajímá, nechte mě v klidu pracovat.
Předem děkuji
J.Kalinová

-----------------------------------------------------------------------------------------------
* text vznikl 7. 3. 2011